Jdi na obsah Jdi na menu
 


Italský deník - 01. část - cesta

6. 2. 2020
Znovu do Kalábrie a opět na stejné místo jako loni.
Už podruhé porušujeme tradici a vracíme se tam, kde už jsme byli.
Důvodů pro návrat je víc.
Moc se nám tam líbilo. Ale je více míst, kde se nám líbilo a kam jsme se už nevrátili.
Moře jen pár kroků a zajištěná lehátka. To je celkem dobrý důvod.
Nestihli jsme navštívit spoustu zajímavých míst. O důvod víc se vrátit.
Příznivá cena a milí domácí. Tak to bylo při výběru asi to hlavní, co rozhodlo.
 
Otevírám sešit, do kterého jsem zapisovala denně to, co se událo, či kde jsme byli.
 
 
 
Pátek 8. června 2018
 
Z domova jsme vyjeli krátce před půl osmou.
Mohlo to být dříve, ale ke zdržení došlo kvůli tomu, že se mi neudělalo dobře. Nevím, zda to způsobilo nevyspání, kdy jsem byla vzhůru už od půl páté a to několikátý den po sobě. Mohla to způsobit i brzká snídaně, nebo jen cestovní horečka, fakt nevím.
Po snídani jsem přestěhovala potraviny z velké lednice do cestovní, dobalila posledních pár věcí a pak to přišlo. Nemohla jsem dýchat a během minuty jsem se zpotila tak, že jsem byla kompletně mokrá. Potila se mi i lýtka a fáčové šaty, ve kterých jsem se od rána pohybovala, jsem mohla ždímat. Zhluboka jsem dýchala a snažila se zahnat nával nevolnosti. Manžel, který se vrátil z garáže pro lednici, mě našel sedící na kraji gauče.
"Jsi úplně bílá, co ti je?"
"Nevím", hlesla jsem a dál zhluboka dýchala.
Po chvíli se můj stav začal zlepšovat. Ještě chvíli jsem seděla a čekala, až budu moci normálně fungovat.
Muž se na mně starostlivě díval a ptal se: "Zvládneš to?"
Ujistila jsem ho, že už je mi líp a šla se vysprchovat. Převlékla jsem se a propocené šaty nechala viset v koupelně.
Vzala jsem tašku s věcmi na cestu a šla jí odnést dolů do chodby.
Překvapila jsem tam Gábinu s dětmi, kteří se chystali do školky. Myslela si, že už budeme nejméně hodinu pryč. Takže jsme se podruhé rozloučili. Poprvé to bylo předchozí den večer, kdy přišli všichni nahoru, aby nám popřáli šťastnou cestu.
Vrátila jsem se naposledy do bytu, zkontrolovala, zda jsem někde něco nenechala. Muž přišel za mnou s tím, že i ta poslední taška je v autě a že, pokud už je mi dobře, můžeme vyrazit.
Naše první zastávka byla u nedalekého obchodu, kde jsme koupili dva bochníky chleba. Málo platné, jsem chlebová a bílé pečivo, které je v Itálii, celé tři týdny prostě jíst nejde. Kamarád si sebou dolů na jih bere domácí pekárnu a chlebové směsi. Ale tak daleko jsme ještě nedošli.
 
Cesta po D5 je už tradicí, tentokrát vše proběhlo bez jakýchkoliv zdržení či překážek v provozu. Uvědomila jsem si však, že mě začíná bolet hlava. Na Rozvadově, kromě zastávky na záchod, jsem si preventivně vzala prášek, abych bolest podchytila v zárodku. Povedlo se a já si za chvíli ani nevzpomněla, že mě bolela hlava. Roaming, na rozdíl od minulého roku, fungoval.
 
Dálnice mezi Mnichovem a Ga-Pa
 
Cesta po německých dálnicích byla v pohodě, stejně tak i průjezd Mnichovem a Garmisch-Partenkirchenem.
 
Ga-Pa a Zugspitze
 
Vrcholky Alp za Ga-Pa
 
Jsme už asi opravdu konzervy, protože i zastávku na oběd jsme si udělali na stejném odpočívadle v Alpách, jako v předchozích letech. Podávaly se housky, které jsem v předvečer odjezdu připravila a k nim ledový čaj.
 
Naše oblíbená "restaurace" :-D
 
Při výjezdu z odpočívadla jsem na chvilku vystoupila z auta a fotila
 
I za jízdy jsem fotila, za námi už je rakouský Scharnitz
 
Že by i tady byla kůrovcová kalamita?
 
 
V Innsbrucku na pumpě jsme dotankovali nádrž, protože v Itálii to bude mnohem dražší a došli si na záchod. Teploměr na pumpě ukazoval 30°C. Zaregistrovali jsme hodně vysoký stav vody v Innu. Za ty roky, co tudy jezdíme, jsme tolik vody neviděli.
 
Premonstrátský klášter Wilten, tramvaj z Bergiselu, cisterna ... a my
 
Pohled na Innsbruck z Brennerstrasse
 
Při stoupání na Bergisel jsme zvažovali, zda pojedeme po dálnici, nebo zvolíme malebné údolí řeky Sill. Začaly padat první dešťové kapky, ale asi jen proto, aby připomněly, jak vypadá déšť.
Tráva na alpských loukách a stráních byla místy suchá a volala po dešti. Zvláštní bylo, že i v Sillu byla spousta vody. Možná důsledek opožděného tání. Na alpských vrcholcích bylo oproti jiným rokům minimum sněhu. V podstatě byl jen na severních stranách hor, v místech, kam nedosáhnou sluneční paprsky.
 
V údolí Sill
 
Na Brenneru jsme vjeli na dálnici, překročili hranice do Itálie a sjížděli dolů z hor. Na mýtě ve Vipitenu nebyl téměř nikdo a provoz po dálnici A22 byl plynulý.
 
Mýtnice Vipiteno
 
Mýtní lístek
 
Občas se obloha zatáhla a spustil se déšť. Ale vždy jen na chvilku.
 
Opět jsem si fotila hrady v údolí. V dávných dobách je využíval Karel IV. při svých cestách do Říma.
Možná mezi ně patřil i tento
 
A je to tady ...
 
Další strážní hrad
 
Zastavili jsme se na pumpě v Dolomitech, abychom se protáhli a dali si kávu. Chystala jsem se fotit si okolní kopce. Místo toho jsem z "ristorante" běžela do auta a kličkovala mezi dešťovými kapkami.
 
 
Při výjezdu od pumpy jsem vyfotila jakousi duhu
 
Pokračovali jsme stále dál jižnám směrem. V Pádu bylo tolik vody, že byly zaplavené i ostrůvky, ze kterých vykukovaly koruny stromů. I keře na březích byly ponořené ve vodě.
První kolona byla při nájezdu na dálnici A1. Byla avizovaná na informačních tabulích už dlouho před tím a to v délce 4 km. Auta se proto řadila už před Carpi do dvou směrů. Ten na Bolognu popojížděl, druhý na Parmu a Milán jel docela svižně. A pak nám došlo, proč to v řadě aut, kde jsme také, drhne. Spousta vykuků předstírala, že jede na druhou stranu a těsně před nájezdem na A1 se tlačili vlevo. Muž jen ucedil, že doufá, že si jí "tam někdo nedá", protože to by asi bylo na dlouho.
 
Pozor, kolona
 
Nakonec jsme se na kýženou dálnici prokousali a chvilku jeli slušným tempem. Čtyři pruhy jsou přeci jen lepší než dva. V Bologni, při nájezdu na A14 jsme se dostali do zácpy. Je to tady už téměř pravidlo. Za ty roky už jsme si mohli zvyknout. Tak jako obvykle jsme si neomylně vybrali pruh, který byl nejpomalejší. A když muž změnil prostřední pruh za levý, ten se zpomalil. Výjezd z Bologni byl ve znamení úplného zastavení dálnice. Pak se na chvilku rozjela, aby se znovu celá zastavila.
 
Tahle stavba mě zaujala už při naší první cestě.
Konečně se mi jí povedlo vyfotit, protože jsme stáli
 
To se opakovalo v malých obměnách až do Forli. Odtud už se jelo plynule.
Dálnici jsme opustili v Cattolice, zaplatili 35,40 € mýto a pokračovali odtud po pobřežní SS16. Pro nocleh jsme opět zvolili camping Paradiso v Castelldimezzo. Je tu jistota, že kolem nebudou jezdit vlaky, tak jak je tomu ve většině kempů na pobřeží. Něco o tom už víme. Oproti předchozímu roku tu bylo méně lidí, takže jsme si mohli vybrat místo, kde si postavíme stan. Co jsme si vybrat nemohli, byla zem prolitá vydatným deštěm. Černých mraků nad mořem jsme si všimli už při jízdě po dálnici. Voda očividně spadla tady.
Postavili jsme stan, rozložili křesílka a povečeřeli. Citelně se ochladilo, takže jsme dlouho neseděli. Po večerní hygieně jsme zalezli do stanu a preventivně strčili křesílka do auta. Co kdyby...
Usnula jsem okamžitě.
 
 
Sobota 9. června 2018
 
Probudili mně ptáci svým předranním koncertem. Bylo ještě šero, ale už vyzpěvovali. Nevím kolik bylo hodin, ale podařilo se mi ještě usnout. Kolem páté ptáci probudili i mého muže. Shodli jsme se, že ten nejhlasitější sedí pravděpodobně na stromě nad stanem."Že ho zobák nebolí, blbouna", pronesl muž a pak dodal, že má kliku, že sebou nevozíme prak. Že by nás slyšel? Každopádně ztichl nebo odletěl na jiný strom, aby probudil někoho dalšího. A nám oběma se podařilo znovu usnout. Probudili jsme se až po sedmé a mně došlo, že už hodně dlouho se mi nepovedlo takhle dlouho spát.
Muž vylezl ze stanul jako první a já se ještě povalovala. Z pod deky se mi moc nechtělo, zvenčí dovnitř citelně táhla zima. Nakonec jsem se přemluvila a opustila teplo stanu. Vzala jsem si ručník, tašku s hygienou a vydala se na umývárnu. Tam jsem zjistila, že jsem večer, pravděpodobně v nějakém pominutí smyslů, vyndala zubní kartáček z tašky. Vrátila jsem se zpět a kartáček objevila na přístrojové desce v autě. Asi jsem fakt byla nějaká unavená. Do varné konvice jsem nalila vodu, vzala kartáček a podruhé se vydala směr umývárna. Celý kemp ještě spal. Při vaření vody na kávu jsem musela držet konvici vysoko, protože šňůra od ní byla krátká a nedosahovala do zásuvky. S vroucí vodou a taškou s hygienou jsem se vracela ke stanu a všimla si, že stačilo ze spodku konvice vymotat šňůru, která byla víc než dostatečná. Prostě blondýna. Hlavně, že jsem se při držení konvice neopařila. Očividně nemám svůj den. Při snídani jsem se rozhlížela a všimla si, že na protější straně je umývárna nádobí. Byli jsme tu potřetí, možná po čtvrté a já si teprve teď všimla té umývárny. A to jsme prosím postavili stan na téměř stejné piazolle jako loni. Je to jasné, opravdu nemám svůj den.
 
Vidíte tu umývárnu vlevo nahoře? :-D
 
Nádobí po snídani jsem tedy umyla v nově objevené umývárně. Muž se mi chechtal a utěšoval mě, že tam možná nebyla, že jí teprve postavili. Zbourali jsme stan, ale neskládali ho. Budeme ho muset usušit. Zabalili jsme věci, které jsme měli vytažené, zpátky do auta a vydali se k recepci. Muž autem, já pěšky. Zaplatili jsme za nocleh 24,40€ a vydali se na další cestu.
Vynechali jsme tentokrát prohlídky okolí i panoramatickou cestu, která nabízí jedinečné pohledy na přírodní rezervaci Monte Bardolo a jeli do Pesara.Tady jsme na jedné z pump natankovali a ve Fano najeli na dálnici. Sobotní ranní provoz po dálnici byl minimální a díky tomu jsme v pohodě projeli i místy, kde se dálnice opravovala a provoz byl sveden do jednoho pruhu.
 
Sobotní ráno na dálnici A14
 
Loreto
 
Na dálnici A14 je nespočet tunelů, jediným omezením je zákaz předjíždění pro nákladní auta.
Rychlost jako na dálnici, tak proč to nejde ve Valíku u Plzně?
 
Jsme už v Apulii
 
Spousta majitelů obytných aut si vozí kola, či malou motorku, aby byli mobilní.
Auto za bydlíkem jsme viděli poprvé
 
U Vasto jsme se na pumpě zastavili na oběd a pak pokračovali dál. Teplota stoupala a dosahovala 33°C. Po obloze se honily černé mraky, slibující déšť. Někde spadl, což dokládala občas klesající teplota, či pár velkých kapek, které spadly na čelní sklo, ale dešti jsme ujeli.
 
Mračí se to
 
Jedeme do tmy
 
Dešťové mraky už jsou stranou
 
Za Tarantem, kde jsme na mýtnici zaplatili 42,50€, jsme zastavili na pumpě. Došli jsme si na záchod a muž místo kávy, na kterou v tom horku neměl chuť, zvolil Callippo s colou. Já si vybrala limetkové, které přes téměř jedovatou barvu, chutnalo náramně.
 
 
Na pumpě se potulovalo odrostlé štěně psa. Bylo hodně zanedbané, mělo zacuchanou srst a teklo mu z očí. Bylo mi ho neskutečně líto. Bezprizorní pes, kterého každý odháněl. Měla jsem chuť ho pohladit, ale muž mi řekl, že může být nemocné, v lepším případě mít nějaké breberky. Ty tam byly asi určitě. Alespoň jsem si ho vyfotila.
Doufám, že se ho někdo ujal.
 
 
Opět černé mraky a nad nimi azuro
 
Od pumpy jsme pokračovali, tentokrát bez bloudění, přímo na místo, kam jsme dojeli před třičtvrtě na pět.
 
Kalábrie nás přivítala sluncem a my jedeme "do moře" :-D
 
Capo Spulico, do cíle nám chybí necelých 30 km
 
Brána byla otevřená, a jak nám později řekl Francesco, na kterého jsme chvíli před recepcí čekali, je rozbitá a bude se opravovat asi v pondělí. Čas čekání jsme si krátili povídáním s manželským párem, který také na Francesca čekal. Docela nás pobavilo, že bydleli kousek od nás, v podstatě pod kopcem v Ruzyni. Přijeli sem za dcerou, která je tu na ozdravném pobytu s dětmi, aby vystřídali zetě, který se musel vrátit kvůli práci. Ozdravný pobyt zorganizovala dětská lékařka z Ruzyně. Svět je opravdu malý.
Francesco nás pak zavedl do apartmánu, který bude na tři týdny našim domovem.
"Budete bydlet proti mým rodičům."
Apartmán ležel ve druhé části, než kde jsme bydleli loni. V zahradě, kde byla svěže zelená tráva a kde se pravidelně zavlažovalo. Velká terasa obklopená kvetoucími oleandry byla krytá jen rákosovými rohožemi.
Nevýhodou obydlí byla jen jedna skříň, a i když se po těch letech snažím vozit méně a méně věcí, dalo mi docela dost práce to porovnat. Jako když skládám puzzle.
 
Ložnice - povšimněte si rámu kolem postele.
Ještě o něm bude řeč :-D
 
Gaetano a Catherine nás přišli přivítat, jejich radost, že nás zase vidí, nebyla předstíraná. I my je rádi viděli.
Venku foukal poměrně svěží vítr a my se po lehké večeři vydali podívat se na pláž. Už při příjezdu jsme zaregistrovali, že tu nejsou deštníky. Zvykli jsme si na to loni. Když začalo více foukat, objevil se zahradník a deštníky sebral. Vítr u moře foukal silněji a voda občas šplouchla až mezi první řadu lehátek. Na jednom místě moře poháněné větrem sebralo ze břehu kameny, čímž vznikl přístup do vody po písku. Otázkou je, na jak dlouho. Loni jsme si všimli, že se občas břeh měnil. Procházeli jsme se podél moře a ani si nevšimli, že už je šero. Bylo mi tam dobře, mořský vzduch mým plicím prospívá. Cestou zpátky jsem si na hřišti pro plážový volejbal všimla nějaké hromady. "Hele, proč sundali síť?"
Přiznám se, že v šeru opravdu špatně vidím.
"To je nějakej pes."
"A co by tady prosím tě dělal pes?"
"No to nevím, ale síť tam normálně visí."
Já ty brejle asi fakt budu muset nosit.
Po návratu od moře jsme se vysprchovali a šli spát. Bylo poměrně brzy, ale já cítila, že spánek potřebuju.
V noci jsem slyšela Gaetanova psa, který poblafával. Spala jsem špatně, často jsem se budila, v podstatě pokaždé, když se muž převracel. Prý to způsobilo těsně napnuté prostěradlo. Rošty i matrace jsou dělené.
Tak uvidíme.
Bude-li nejhůř, lehnu si na třetí volné lůžko.
 
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář