Jdi na obsah Jdi na menu
 


Italský deník - 05. část

6. 2. 2020
Čtvrtek 14. června 2018 - pokračování
 
Opustili jsme parkoviště a kolem moderního kostela sv. Bartoloměje se vydali na další cestu.
Znovu jsme stoupali do kopců. Historické centrum Rossana bylo vlevo dole pod námi. Kochali jsme se i dalšími nádhernými výhledy, kdy jsem si z jedoucího auta fotila kopce a občas i průhledy na moře.
 
 
 
Otevřená vrata do semináře.
Tady se v tichu lesa dobře rozjímá
 
Vystoupali jsme do výšky přes 1000 metrů, do míst, kterým se říká Piana dei Venti, čili Větrná plošina a na chvíli zaparkovali. Podobně jako v kopcích u Plataci jsme si všimli spálených a ohořelých stromů a uvědomili si, že letadla, která loni nabírala několik dní po sobě v zálivu vodu, létala hasit s největší pravděpodobností právě sem.
Spáleniště bylo pořád ještě dost čerstvé a nestačilo zarůst. Jen tráva a jednoleté byliny se objevovaly mezi ohořelými kmeny stromů.
 
Občas vykouklo sluníčko mezi mraky a ozářilo kousek země
 
 
Kalabrijská panoramata
 
Ohořelé stromy
 
Tyto stromy přežily, mají jen ohořelé spodky kmenů
 
 
Jako by ohořelé stromy žalovaly ...
 
... většinou na lidskou bezohlednost,
kdy stačí třeba jen jeden odhozený vajgl
 
Pohled na druhou stranu byl o poznání veselejší
 
Cesta se klikatila lesy a na jednom místě se rozdvojovala. Navigace nám učila směr vpravo a my začali klesat dolů.
 
Kopce tu byly hustě porostlé a svěže zelené
 
Už v Rossanu jsme si všimli studánek, kam si lidé chodili pro vodu, ale tady v lesích jich bylo podstatně víc. U jedné z nich jsme se zastavili. Pokušení napít se bylo silné, ale obava z následků ještě větší.
 
Navíc mi pramen vyvedený do kmene stromu tak trochu evokoval močícího muže :-D
 
Pohled skrz zeleň na moře od studánky
 
Obešla jsem celý prostor u studánky a všimla si nepořádku,
který tu někdo nechal. Tohle prostě nechápu.
Také jsem si všimla mraků nad námi.
 
Šla jsem kus po pěšině a fotila si moře v dálce
 
Udělala jsem si pár fotek, odolala vodě ze studánky a pokračovali jsme dál. Asfalt na silnici občas chyběl, někdy byla zasypána hlínou či pískem, který se drolil mezi kořeny stromů nad silnicí. Moc lidí tudy asi nejezdí.
Po více než 17 kilometrech jsme dorazili k cíli. Bylo příjemných 24°C.
Obloha nad námi začala černat.
 
 
 
Celý název památky je Abbazia di Santa Maria del Pátire (Opatství Svaté Marie od Otce). V některých pramenech je nazýváno jen Patire (z řeckého Patèr - Otec), nebo také Patirion, jako vděk jeho zakladateli.
 
Opatství bylo založeno kolem roku 1095 Bartolomějem ze Simeri. Jeho vybudování finančně podporoval normanský král Roger I. Sicilský a jeho žena Adelaide del Vasto. Prvním opatem se stal Bartoloměj ze Simeri, který dosáhl mírového soužití mezi katolickými a byzantskými mnichy. Roku 1105 mu bylo papežem Paschalisem II. uděleno právo na imunitu před biskupskou jurisdikcí. V normanském období se opatství stalo jedním z nejbohatších klášterů jižní Itálie. Štědrými dary ho podporovali král Roger II., císař Fridrich II. a francouzští králové. Klášter disponoval bohatou knihovnou a scriptoriem, kde mniši pracovali na opisech starověkých rukopisů.
Od patnáctého století začal dlouhý a neúprosný úpadek, tak jako u mnoha dalších klášterů.
V centrální části stojí kostel, kolem kterého jsou pozůstatky původního kláštera.
 
Prošli jsme celý areál bývalého kláštera a sledovali černající se oblohu. Občas zahřmělo, zvuk v horách byl hodně silný.
 
Veliké ještěrky byly tmavě zabarvené, ale stejně plaché, jako ty ostatní
 
Mračí se to, mračí
 
 
 
 
Bok kostela
 
Tady je zavřeno
 
Klášter býval hodně veliký
 
 
Něco určitě přijde
 
 
Blížíme se ke kostelu
 
Kůlna, či dřevník mě pobavil
 
Kostel jsme si nechávali nakonec, kdyby se spustil déšť, máme se kam schovat. Naproti kostelu, pod stromy, stál jakýsi stánek. Byl zavřený a my tudíž nezjistili, zda se v něm prodávají suvenýry, či zda slouží k prodeji občerstvení.
 
Kostel je opravdu krásný
 
Kostel zůstává jednou z nejkrásnějších architektonických památek normansko-románského umění.
Je postaven na půdorysu latinsko-normanské baziliky se třemi apsidami, orientovanými na východ. V jeho interiéru jsou k vidění jak jónské, tak i korintské sloupy, které pravděpodobně pocházejí z trosek Thuria (dnešní vykopávky v oblasti Sibari). Je v něm, z části zachovalá, starobylá mozaiková podlaha, pocházející ze 12. století, kterou objednal opat Biagio. Mozaika představuje skutečná i mytologická zvířata. Podobnost se slavnou mozaikou, kterou vytvořil mnich Panteleone v katedrále v Otrantu, je nepřehlédnutelná.
 
Kostel na chvilku ozářily sluneční paprsky, které pronikly mraky.
Získal hned jinou barvu, byť jen na malou chvilku
 
Hlavní vchod do kostela byl uzavřen, stejně jako boční na jižní straně. Otevřeno bylo na severní straně a my vstoupili.
 
 
Na stěnách kostela jsou umístěna jednotlivá zastavení křížové cesty,
která jsou vytvořena z mramoru
 
Oltář působí skromným dojmem
 
 
Klenuté oblouky mě fascinovaly
 
 
 
Podobné mozaiky jsme viděli v katedrále v Otrantu
 
 
Mozaiky jsou ohrazeny. Nejsou na celé ploše podlahy,
kolem nich jsou pozůstatky zajímavých dlažeb
 
 
Mozaiky budou i důvodem toho, že je zavřen hlavní vchod
 
 
 
 
 
Vyšli jsme ven a pomalu se vraceli k autu. V polovině cesty jsme se pozdravili se starším pánem, který se nás, tak jako mnozí další ptal, odkud jsme. Naší zemi znal, pravděpodobně také kvůli fotbalu, ale pak zmínil i několik našich měst. Pochválili jsme Patire a on si postěžoval na politickou situaci v Itálii. Bylo mu líto, že vláda na Kalábrii kašle. Prý nebýt památek a hlavně turistů, kteří sem jezdí, bylo by to ještě horší, než už to je. Co na to říct? Asi měl pravdu, jih je na tom hůř, než města na severu. Vysoká nezaměstnanost, spousta zanedbaných památek a místa, která vypadají jako z 18. nebo 19. století. Jakoby se tu zastavil čas. A navíc v Římě nebo Benátkách jsme na žebráka, na rozdíl od jihu, nenatrefili. Rozloučili jsme se, popřáli si vzájemně hezký zbytek dne a vydali se k autu.
 
Déšť nás mine, mraky míří k moři
 
Poslední pohled na Patire
 
Obloha byla opravdu černá, ale mraky se posouvaly směrem k moři. Asi dnes nezmokneme. Cestou k pobřeží jsme se ještě zastavili u kapličky, na kterou upozorňovala šipka u Patire.
 
Sklo u kapličky bylo rozbité a já mohla vyfotit to, co je uvnitř.
Zaujala mě svítilna z PETky, zvenčí bylo světlo z ní modré
 
Pohledem od kapličky jsme zjistili, že jsme stále docela vysoko
 
V nákupním centru u Corigliana jsme udělali krátkou zastávku. Koupili jsme si čerstvé pečivo, červenou cibuli a nějaké pití. S nákupem jsme pak pokračovali k našemu dočasnému domovu. Žebráci byli na stejné křižovatce, jako ráno. I tentokrát jsme unikli jejich pozornosti.
 
Cestou zpět jsem si skrz čelní sklo vyfotila Dolcedorme
 
Zaparkovali jsme auto, pozdravili se s domácími, kteří se ptali, kde jsme byli. Pochválili jsme Rossano a Patire a bylo vidět, že je to potěšilo. Spadlo pár symbolických kapek. Možná bude pršet. Paní Catherine říkala, že pršet bude až zítra.
Tak se necháme překvapit.
 
Po večeři jsem vzala foťák a vydala se na pláž. Samozřejmě, že jsem nesla něco malého pro Bellu. Už se mně nebála.
 
Oleandr vytvarovaný na kmínek
 
Bella
 
Fotila jsem si mraky a zaregistrovala, že na druhé straně zálivu u Rossana prší. Celý den se k tomu schylovalo.
 
Déšť padá na Rossano
 
Po návratu jsme chvíli hráli karty, ale byla nám tentokrát zima. Po deváté jsme zalezli do apartmánu, kde bylo útulněji a pak šli spát.
V noci mě probudil déšť.
Spíš než déšť to byl hluk vody v odtoku ze střechy. Byl to rachot, protože lilo jako z konve.
Jako kdyby kolem projížděl vlak.
 
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář