Poznámky z cest

 

Opustili jsme parkoviště a kolem moderního kostela sv. Bartoloměje se vydali na další cestu.

Znovu jsme stoupali do kopců. Historické centrum Rossana bylo vlevo dole pod námi. Kochali jsme se i dalšími nádhernými výhledy, kdy jsem si z jedoucího auta fotila kopce a občas i průhledy na moře.

 

 

 

 

Vystoupali jsme do výšky přes 1000 metrů, do míst, kterým se říká Piana dei Venti, čili Větrná plošina a na chvíli zaparkovali. Podobně jako v kopcích u Plataci jsme si všimli spálených a ohořelých stromů a uvědomili si, že letadla, která loni nabírala několik dní po sobě v zálivu vodu, létala hasit s největší pravděpodobností právě sem.

Spáleniště bylo pořád ještě dost čerstvé a nestačilo zarůst. Jen tráva a jednoleté byliny se objevovaly mezi ohořelými kmeny stromů.

 

 

 

 

 

 

 

Jako by ohořelé stromy žalovaly ...

 

 

 

Cesta se klikatila lesy a na jednom místě se rozdvojovala. Navigace nám učila směr vpravo a my začali klesat dolů.

 

 

Už v Rossanu jsme si všimli studánek, kam si lidé chodili pro vodu, ale tady v lesích jich bylo podstatně víc. U jedné z nich jsme se zastavili. Pokušení napít se bylo silné, ale obava z následků ještě větší.

 

 

 

 

 

Udělala jsem si pár fotek, odolala vodě ze studánky a pokračovali jsme dál. Asfalt na silnici občas chyběl, někdy byla zasypána hlínou či pískem, který se drolil mezi kořeny stromů nad silnicí. Moc lidí tudy asi nejezdí.

Po více než 17 kilometrech jsme dorazili k cíli. Bylo příjemných 24°C.

Obloha nad námi začala černat.

 

 

 

Celý název památky je Abbazia di Santa Maria del Pátire (Opatství Svaté Marie od Otce). V některých pramenech je nazýváno jen Patire (z řeckého Patèr - Otec), nebo také Patirion, jako vděk jeho zakladateli.

 

Opatství bylo založeno kolem roku 1095 Bartolomějem ze Simeri. Jeho vybudování finančně podporoval normanský král Roger I. Sicilský a jeho žena Adelaide del Vasto. Prvním opatem se stal Bartoloměj ze Simeri, který dosáhl mírového soužití mezi katolickými a byzantskými mnichy. Roku 1105 mu bylo papežem Paschalisem II. uděleno právo na imunitu před biskupskou jurisdikcí. V normanském období se opatství stalo jedním z nejbohatších klášterů jižní Itálie. Štědrými dary ho podporovali král Roger II., císař Fridrich II. a francouzští králové. Klášter disponoval bohatou knihovnou a scriptoriem, kde mniši pracovali na opisech starověkých rukopisů.

Od patnáctého století začal dlouhý a neúprosný úpadek, tak jako u mnoha dalších klášterů.

V centrální části stojí kostel, kolem kterého jsou pozůstatky původního kláštera.

 

Prošli jsme celý areál bývalého kláštera a sledovali černající se oblohu. Občas zahřmělo, zvuk v horách byl hodně silný.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Kostel jsme si nechávali nakonec, kdyby se spustil déšť, máme se kam schovat. Naproti kostelu, pod stromy, stál jakýsi stánek. Byl zavřený a my tudíž nezjistili, zda se v něm prodávají suvenýry, či zda slouží k prodeji občerstvení.

 

 

Kostel zůstává jednou z nejkrásnějších architektonických památek normansko-románského umění.

Je postaven na půdorysu latinsko-normanské baziliky se třemi apsidami, orientovanými na východ. V jeho interiéru jsou k vidění jak jónské, tak i korintské sloupy, které pravděpodobně pocházejí z trosek Thuria (dnešní vykopávky v oblasti Sibari). Je v něm, z části zachovalá, starobylá mozaiková podlaha, pocházející ze 12. století, kterou objednal opat Biagio. Mozaika představuje skutečná i mytologická zvířata. Podobnost se slavnou mozaikou, kterou vytvořil mnich Panteleone v katedrále v Otrantu, je nepřehlédnutelná.

 

 

Hlavní vchod do kostela byl uzavřen, stejně jako boční na jižní straně. Otevřeno bylo na severní straně a my vstoupili.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Vyšli jsme ven a pomalu se vraceli k autu. V polovině cesty jsme se pozdravili se starším pánem, který se nás, tak jako mnozí další ptal, odkud jsme. Naší zemi znal, pravděpodobně také kvůli fotbalu, ale pak zmínil i několik našich měst. Pochválili jsme Patire a on si postěžoval na politickou situaci v Itálii. Bylo mu líto, že vláda na Kalábrii kašle. Prý nebýt památek a hlavně turistů, kteří sem jezdí, bylo by to ještě horší, než už to je. Co na to říct? Asi měl pravdu, jih je na tom hůř, než města na severu. Vysoká nezaměstnanost, spousta zanedbaných památek a místa, která vypadají jako z 18. nebo 19. století. Jakoby se tu zastavil čas. A navíc v Římě nebo Benátkách jsme na žebráka, na rozdíl od jihu, nenatrefili. Rozloučili jsme se, popřáli si vzájemně hezký zbytek dne a vydali se k autu.

 

 

 

Obloha byla opravdu černá, ale mraky se posouvaly směrem k moři. Asi dnes nezmokneme. Cestou k pobřeží jsme se ještě zastavili u kapličky, na kterou upozorňovala šipka u Patire.

 

 

 

V nákupním centru u Corigliana jsme udělali krátkou zastávku. Koupili jsme si čerstvé pečivo, červenou cibuli a nějaké pití. S nákupem jsme pak pokračovali k našemu dočasnému domovu. Žebráci byli na stejné křižovatce, jako ráno. I tentokrát jsme unikli jejich pozornosti.

 

 

Zaparkovali jsme auto, pozdravili se s domácími, kteří se ptali, kde jsme byli. Pochválili jsme Rossano a Patire a bylo vidět, že je to potěšilo. Spadlo pár symbolických kapek. Možná bude pršet. Paní Catherine říkala, že pršet bude až zítra.

Tak se necháme překvapit.

 

Po večeři jsem vzala foťák a vydala se na pláž. Samozřejmě, že jsem nesla něco malého pro Bellu. Už se mně nebála.

 

 

 

Fotila jsem si mraky a zaregistrovala, že na druhé straně zálivu u Rossana prší. Celý den se k tomu schylovalo.

 

 

Po návratu jsme chvíli hráli karty, ale byla nám tentokrát zima. Po deváté jsme zalezli do apartmánu, kde bylo útulněji a pak šli spát.

V noci mě probudil déšť.

Spíš než déšť to byl hluk vody v odtoku ze střechy. Byl to rachot, protože lilo jako z konve.

Jako kdyby kolem projížděl vlak.