Italský deník - 06. část
6. 2. 2020
Pátek 15. června 2018
Chladné a vlhké páteční ráno.
Je zvláštní, že jsem špatně spala. Přitom se citelně ochladilo, to by se mělo spát dobře. Převracela jsem se v posteli, počítala ovečky, ale spát už nešlo.
Už před sedmou jsem byla na terase.
Zeť paní Marie vycouvával přes louže a mířil zapůjčeným autem na letiště do Bari. Jen jsme na sebe zamávali.
Na terase byla spousta okvětních lístků z oleandrů, které serval déšť. Na stole stála voda a ve sklenici, ve které jsme měli svíčku, byly asi 3 cm vody. To jí spadlo docela dost. Vylila jsem náš provizorní svícen, nahnula stůl, aby z něj stekla voda a pak ho i s židlemi utřela.
Nakonec jsme však snídali uvnitř. Sice už nepršelo, ale z rákosového stropu stále kapalo. Mužovi se "povedlo" polít látkový ubrus kávou. Kdyby se to stalo venku, nebyl by to tak velký problém, tam je ubrus z nějakého plastu. Ubrus jsem pomydlila a dala do škopíčku s vodou.
Ranní pláž
Po snídani jsme jeli do Villapiana Lido na trhy.
Trhovci postávali u aut a zvažovali, zda mají vůbec vybalit své zboží.
Na cestě byly obrovité louže vody a obloha se mračila. Prošli jsme celé místo, kde by se trhy měly konat a došli až na náměstí Aldo Moro.
Opět tu byli prodejci potravin, kterým počasí nevadilo. Skryti ve svých chladících vozech jsou schopni prodávat za jakéhokoliv počasí.
Pozdravili jsme se s Gennarem, který si na nás pamatoval. Bylo to milé. Domluvili jsme se, že se u něj zastavíme příští neděli v Trebisacce na výročních trzích, abychom koupili oblíbený sýr Cacio cavallo. Pozval nás do Frascinetta, kde má kamenný obchod a také nám řekl, které dny tam nebude.
Takovéhle setkání opravdu potěší.
U jednoho se zelinářů jsem koupila kilo rajčátek, která vypadala stejně, jako ta pondělní. Už jsme je stihli sníst.
Vraceli jsme se zpátky. Mraky, které hrozily deštěm odplouvaly někam stranou. Většina prodejců už měla vybaleno, trhy se budou konat.
Koupila jsem si silnou kulatou gumu, abych opravila jednu ze svých bot do vody, pak dlouhé lžičky, protože máme sebou marmeládu ve vysoké sklenici a býváme po snídani pěkně upatlaní. Pídila jsem se po plavkách, ale oproti loňsku tu žádný prodejce, který by měl plavky za 5€, nebyl.
Cestou z trhu jsem v jedné zahradě vyfotila kaktus
Tady ještě jednou v detailu.
Měl nasazeno spousty poupat, ráda bych ho viděla kvést
A pak jsem neopomněla na nezbytnou siluetu Dolcedorme
Z trhů jsme pak pokračovali do Villapiana Scalo, kde jsem si v outletu plavky koupila. Sice nebyly tak levné jako na trhu, ale mohla jsem si je vyzkoušet a určitě vydrží víc, než ty loňské, které už jsou vyšisované. Kdoví, jak dlouho čekaly na svého kupce. Ne, že bych nové plavky potřebovala, ale takhle levně je u nás rozhodně nepořídím.
Pak jsme v prodejně počítačů koupili paměťovou kartu, protože jsem rezervní zapomněla doma. Klasickou neměli, k dispozici byla je mikro, ale ta se pak dá eventuelně použít třeba do mobilu.
Ach ta paměť.
Oproti minulému roku, jak říká manžel, fotím jak vzteklá.
Doma jsme byli už před jedenáctou. Brána, která se měla opravovat v pondělí, stále nefungovala.
Nojo, ale ono nebylo specifikováno, které pondělí to bude.
Otevřela jsem ručně a pak za mužem zavřela.
Potom jsem si chvíli povídala s pánem z Plzně, který tu byl s dcerami, zetěm a vnoučkem, a kteří na pláži "vegetovali" vedle nás. Byla to příjemná společnost, s pánem byla sranda, i když asi neměl jednoduchý život, kdy sám vychoval tři dcery. Líčil mi, jak byli předchozí den v Cerchiaře v termálních lázních. A pak s úsměvem popisoval, jak si holky opakovaně myly hlavy a celý večer čistily zubní pastou šperky, protože jim zčernaly.
Už se v podstatě loučil, protože se pravděpodobně neuvidíme. Chtějí odjíždět brzy ráno.
Když jsem pak mužovi vyřizovala pozdravy a říkala mu o návštěvě Cerchiary, jen pronesl: "Tak už víš, proč tam nechci." Přiznám se, že ani mě to nelákalo. Raději dáváme oba přednost courání po starých městech, nebo po kopcích. A navíc by mi asi bylo líto i těch levných plavek, protože po návštěvě Cerchiary by byly s největší pravděpodobností na vyhození.
Mraky se stále honily po obloze, občas z nich vypadla nějaká ta kapka. Ovšem proti nočnímu dešti, který můj muž prospal, to nebylo nic.
Na rozdíl od snídaně, kterou jsme spořádali uvnitř, jsme zvládli oběd venku. Během odpoledne sprchlo ještě několikrát, takže jsme v kuchyni natáhli šňůru, aby bylo kde dosušit vypraný ubrus.
Myslela jsem si, že to bude jen na chvíli, ale šňůra v kuchyni se později více než hodila.
Paní Marie k nám navečer přinesla tašku s věcmi, které si tu se Soňou nakoupily a které se jim do zavazadel do letadla nevešly. Slíbili jsme, že jim tašku přivezeme do Prahy a Soňa se pak pro ní po našem návratu zastaví.
Není to pro nás žádný problém.
Mají odjíždět zítra v 11 hodin autobusem na letiště v Bari. Vyprávěla nám, že volal zeť a líčil jim bouřku, která ho ráno při odjezdu zastihla. Prý ještě takovou nikdy v životě nezažil.
Nakonec jsme se ještě domluvili, že jim odvezeme i nafukovací bazén, který tu dětem koupily. Pokud se bude někomu hodit, máme mu ho věnovat a pokud ne: "Tak vám ho přivezeme s tou taškou," ukončil muž náš rozhovor.
Dala jsem jí dvě své vizitky, aby na nás měly s dcerou kontakt.
Večer nám pak paní Marie přinesla palačinky, protože potřebovala "zlikvidovat" zbytek mléka a mouky. Byly výborné a připomenuly nám Andreu, která nás jimi loni také vydatně zásobovala.
Po palačinkách jsme se šli na chvíli podívat k moři. Za celý den jsme tam nebyli. Nešli jsme se koupat, ale jen se projít a chvíli posedět na pláži.
Díra v mracích
Večerní Bella
Večerní pláž
Večerní moře
Chvíli po nás dorazili naši další plážoví sousedé, kteří, na rozdíl od nás, do toho mokrého živlu vlezli. Ráno odjíždějí, tak se šli s mořem rozloučit. Popřáli jsme jim šťastnou cestu.
Večer jsme hráli karty a po desáté hodině zalezli dovnitř.
Osušky po sprchování jsem preventivně pověsila na šňůru v kuchyni.
Co kdyby v noci zase pršelo.
Sobota 16. června 2018
Tentokrát jsem si přispala a probudila se kolem čtvrt na osm. Muž už byl vzhůru.
Byla jsem taková nějaká líná, nic se mi nechtělo dělat.
Dokonce mě neprobrala ani ranní sprcha.
Po snídani jsme chvíli seděla nad deníkem na terase. Po obloze se honily mraky, ze kterých občas vykouklo sluníčko.
"Hele, zajdi ještě za Marií a vezmi si od ní telefon, aby to nedopadlo jako s Lenkou."
S deníkem a tužkou jsem se vypravila o několik apartmánů dál.
Kromě telefonů jak na Marii, tak i na Soňu, jsem vyfasovala bazén s hračkami na pláž a navíc igelitku s nějakými zbytky, které se nikam nevešly. Poznamenala jsem si do deníku telefony. Tady je jistota, že je neztratím. Marii jsem udělala asi největší radost tím, že jsem jí slíbila dovézt kámen ve tvaru srdce, který plánovala přivézt své kamarádce. Vyprávěla mi, jak v půl druhé v noci klečela na kufru a jak se ho snažily se Soňou zavřít. Ten kámen se tam prostě nevešel. Řekla jsem jí, že když budou cokoli ještě potřebovat dovézt do Čech, ať nám to dají na terasu.
My budeme na pláži a až uvidíme autobus, přijdeme se rozloučit.
"Co to vlečeš?", ptal se mně muž.
"Nějaké zbytky a bazén."
"A máš ten telefon?".
"Mám, dokonce dva."
Bylo vidět, že si oddechl a oba jsme doufali, že to tentokrát nedopadne podobně jako s taškou Lenky, kterou jsme jí před dvěma roky dovezli z Gargana. Také tehdy dostala navštívenku a někam jí založila. Štěstím bylo, že si muž tehdy do svého telefonu uložil číslo na její kamarádku Danu, takže jsme kontakt na Lenku nakonec získali. Několikrát jsme se domlouvali, že se u nás pro tašku zastaví, ale nikdy to neklaplo. Při posledním setkání s Danou jsme se dozvěděli, že je na tom Lenka nějak zdravotně blbě a že na našem místě by už tu tašku dávno vyhodila.
Nevyhodili jsme jí. Je pořád u nás na půdě, strčená do pytle, aby se na ní neprášilo.
Stále čeká na svou majitelku.
Byli jsme na pláži, užívali si sluníčka a zaregistrovali přijíždějící autobus. Měl trochu problémy se vytočit, ale nakonec zaparkoval před vraty. Když se začali odjíždějící shromažďovat, šli jsme se rozloučit. Soňa mi řekla, že nám dala na terasu ještě načatý balík toaleťáku, když tak ho máme buď spotřebovat, nebo "poslat dál." Rozumím tomu. Sami před odjezdem "dáváme dál" věci, které nechceme brát domů, těm, kteří zůstávají.
Rozloučili jsme se nejen s Marií a Soňou, ale i s rodinou z Ruzyně a pak zamávali odjíždějícímu autobusu.
Na pláži zůstalo jen pár lidí.
Všimla jsem si Aliho, který přijel s kolečkem a sbíral do něj hračky, které tu po ozdravném pobytu zůstaly. Navrch pak naložil i dětské bazény, které tu rodiče nechali po svých malých dětech.
Už se pro ně nevrátí, míří autobusem do Bari.
Na pláži jsme byli téměř do dvanácti hodin a pak šli do apartmánu.
Všimla jsem si, že Ali, nebo jeho pomocník, ostříhali fíkovníky vedle terasy.
Fík nefík! Žádný odborný řez, hezky do kulata.
Šla jsem si vyfotit kvetoucí keře vedle apartmánu, než je také někdo "vezme nakrátko". Jen jsem trochu zalitovala, že jsem si je nevyfotila dříve, protože se na nich už trochu podepsal noční vydatný déšť.
Poměrně vysoké, bíle kvetoucí - pro mně opět neznámé
Po dešti pár květů zrezavělo
Detail květu.
Neznáte ho někdo?
Pohled od fíkovníků na terasu
Déšť také trochu poničil květy oleandrů
Po obědě si šel muž lehnout a já si sedla na terasu s knihou. Z Brownova Počátku mi chybělo dočíst už jen pár stránek. Mraky se honily po obloze a z dálky hřmělo. Odložila jsem knížku do kuchyně a šla na pláž pro osušky a boty do vody, které jsme tam před obědem nechali. Pak jsem si znovu sedla s knihou a když jsem jí dočetla, přemýšlela jsem, co podniknu.
Do ložnice pro další knihu jsem nešla, abych neprobudila muže. V kuchyni na stole ležel deník, kam jsem dopsala včerejší den. Bylo hotovo a muž stále spal. Jak já mu ten jeho spánek závidím.
Začalo pršet, zpočátku jen mírně.
Bylo to příjemné, dešťové kapky při dopadu usychaly. Seděla jsem v tom mírném deštíku na terase a říkala si, že jsem cvok.
Pak deštík na chvilku ustal, asi jen proto, aby přišel parádní lijavec.
Po něm následovala bouřka a lilo a lilo.
Vrch a spodek terasy
Během deště jsme sledovali, jak se do sousedního apartmánu stěhují noví obyvatelé. Italská rodina s dvěma dospívajícími dcerami. Docela nám jich bylo líto. Ono nosit věci v dešti asi nebylo nic příjemného.
Navíc se hodně citelně ochladilo.
"Tak to vypadá, že budeme trávit večer pod střechou."
Asi nás sv. Petr vyslyšel a na chvilku nám poslal sluníčko, aby se mohlo zrcadlit v loužích.
Slunečník vrhá stín
Stolové zrcadlení
Po večeři jsme opět rozložili karty, ale bylo na ně hodně špatně vidět. Nebe bylo opět pod mrakem.
Venku bylo šero a žárovka v kuchyni osvětlovala spíš linku se sporákem. Nad stolem světla moc nebylo. Stěhovat stůl se nám nechtělo. Karty jsme pro tento den uložili. Uvědomili jsme si, že venku zase leje. Chvíli jsme poslouchali běsnění živlů. Hromy a blesky občas rozdrnčely okna. Nic pro slabší povahy.
Ta bouřka musela být přímo nad námi.
Pohled ze dveří - už zase prší
Oblékla jsem si tepláky, které sebou vozím pro případ, že by bylo v noci, kdy cestou tam či zpět spíme pod stanem, zima. Většinou je přivezu domů nepoužité. Teď jsem byla ráda, že jsem si je sebou vzala.
Muž zprovoznil notebook a pak pronesl: "Asi tě nepotěším, ale tenhle ráz počasí, s děštěm a ochlazením, by měl vydržet minimálně do středy".
"Fakt?"
"Jo, díval jsem se na italský meteoweb a pak taky na yr.no, které bývá hodně přesné."
"Tos mi moc radosti neudělal."
"Pojď se na to schválně podívat."
A já se dívala na radar a viděla mraky, které se točí nad zálivem.
Otevřela jsem si předpověď, jako kdybych manželovi nevěřila a zjistila, že ve zbytku Itálie má být hezky.
A tady na jihu - škoda slov.
Muž si došel pro svetr, který si vozí sebou pro případ zimy, já si natáhla mikinu a došla si do skříně pro ponožky.
Okna a dveře zavřené a my seděli před notebookem a divali se na České nebe s "cimrmany".
V noci mi byla poprvé zima.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
