Poznámky z cest

 

Sluneční paprsky ozařovaly stromy za apartmánem. Vítr pofukoval a hýbal se záclonou. Povalovala jsem se v posteli a přemýšlela, kolik je asi hodin. Mobil, který si dávám pod polštář a na kterém kontroluji čas, zůstal tentokrát v kuchyni. Hodinky sebou nevozím. Loni jsem udělala výjimku, kdy jsem si je sebou vzala. Po příjezdu jsem je strčila do šuplíku v nočním stolku, abych po dvou dnech zjistila, že se zastavily. Tiše jsem vylezla z ložnice a v kuchyni se podívala na mobil. Bylo krátce před osmou hodinou. Venku opravdu svítilo sluníčko. V noční košili jsem vyšla na terasu, abych se podívala na teploměr. 18°C na slunci. Tedy nic moc.

Na mobilu jsem našla SMS od Marie, která psala, že jsou v pořádku doma.

Zpráva přišla už večer, ale pro bouřku jsem jí neslyšela.

 

 

Po snídani se teplota o trošku zvedla, takže jsme se rozhodli, jít na pláž.

Moře bylo po včerejších bouřkách kupodivu klidné a díky chladnějšímu vzduchu se jevilo jako příjemně teplé.

Na pláži bylo jen pár lidí. A to je prosím neděle, to bývají pláže obležené. Z loňských hostů, tu kromě už zmíněných manželů z Pisy s malým Giacomem, nebyl nikdo. Ale třeba se ještě někdo objeví.

Nad Pollinem byly mraky a podle předpovědi by mělo odpoledne zase pršet.

Na pláži jsme vydrželi do dvanácti hodin a pak šli do apartmánu na oběd.

Po něm se mi povedlo usnout s knížkou na terase a byla jsem po probuzení tak zpitomnělá, že mi notnou chvíli trvalo, než mi došlo, kde vlastně jsem.

 

Obloha se mračila čím dál tím víc, ale i přesto jsme se převlékli do plavek a šli opět na pláž.

Do vody jsme nešli, přišla sama z oblohy. Nejprve jen takový náznak deště, který nám radil: "Koukejte se jít schovat".

A my neposlechli a za chvilku jsme pádili před obrovskými kapicemi do apartmánu.

 

Převlékla jsem se a pak jsem seděla na židli u vchodových dveří a četla si. Dlouho mi to nevydrželo, déšť sílil a začalo pršet i dovnitř. Okapy vůbec nestačily pojmout množství vody, která padala z oblohy a ty přetékaly Vzala jsem si foťák a šla si to zdokumentovat.

 

 

... ze dveří a z terasy

 

 

Po průtrži mračen zůstaly všude obrovské louže vody. Nedalo mi to a šla jsem si fotit zrcadlení auta. Asi jsem cvok.

 

 

 

 

 

 

 

 

Pak se déšť ještě vrátil, ale už nebyl prudký.

Byl to takový ten déšť, který máme, my zahrádkáři, rádi, protože je zalévací.

Navečer vylezlo sluníčko a my se šli podívat k moři.

 

 

 

 

 

 

Moře bylo klidné, hladina byla jako zrcadlo. Půlka oblohy nad ním byla blankytná, druhá tmavá a na druhé straně zálivu se blýskalo. Zkoušela jsem blesky fotit, ale ve výsledku jsem měla jen několik záběrů jižní části Tarantského zálivu. Muž, který na rozdíl ode mě, se z plavek nesvlékl, vlezl do moře. Když vylezl ven, prohlásil, že takhle nádherné moře ještě nikdy nezažil. Já ho netestovala na vlastní kůži. Stála jsem na břehu a dívala se do průzračné vody, kdy byly vidět i veliké kameny u břehu v místech, kde bývá vždy voda zkalená. To jsou ty, kvůli kterým je zde doporučováno nosit boty do vody.

 

 

 

 

 

 

Vrátili jsem se do apartmánu a stihli povečeřet venku na terase, i když do posledních soust nám už zase pršelo.

Znovu nad námi létaly blesky a hřmělo tak, že rezonovala okna. Tak to je ta bouřka, kterou jsem se snažila před několika okamžiky fotit. Přišla se nám ukázat v plné parádě.

Plážové osušky, které byly už notně prosolené, jsem úmyslně nechala na sušáku na terase.

Déšť by z nich mohl vypláchnout nějakou sůl.

 

Muž večer sledoval v televizi fotbal a já si na jeho notebooku hrála karty.

Když jsem si šla lehnout, venku opět lilo jako z konve.

 

 

 

Když jsem se ráno po sedmé probudila, svítilo venku slunce. Kapky na rostlinách a louže na terase dokládaly, že ještě před chvílí pršelo. Déšť byl opravdu silný, všude kolem byla spousta nepořádku a louže. Opadané květy a listy z oleandrů, na nerovnostech dlažby nánosy špíny, která byla předtím v rohožích nad terasou.

 

 

 

 

Při pohledu na sušák mi došlo, že nechat osušky v dešti na terase, byla čirá blbost. Muž tu nechal večer i plavky. Ty jsem vyprala, ale osušky ne. Až uschnou, vyklepu z nich to nejhorší a vypere je až doma pračka. Máme jich sebou dostatek.

 

Po snídani jsme se vydali k moři. Svítilo sluníčko a my tu vydrželi téměř do dvanácti. Když jsem si všimla, že přijíždí zelinář, vydala jsem se před rezidenci. Nějaké drobné nosíme na pláž stále, protože v malé peněžence míváme i klíč od apartmánu. S taškou zeleniny jsem se vrátila zpátky k lehátku. Koupila jsem opět ta úžasná malá rajčátka, také pár větších a čtyři obří papriky, které měřily kolem 30 cm. Zítra bude lečo, jen musíme koupit nějakou uzeninu. Ostatní máme a český chleba k němu si vyndáme z mrazáku.

Po obědě se obloha začala znovu mračit. Když jsme se dívali na satelitní mapu, podobně to vypadalo i v Řecku.

Muž pak ještě kontroloval poštu a pak mi přečetl titulek ve zprávách: "Cyklóna vylidnila řecké pláže".

"Asi by tam mohli připsat, že i ty kalabrijské", dodal.

Chvíli jsem si četla na terase, manžel se šel natáhnout. Před třetí jsme, i přes mračící se oblohu, šli k moři. Znovu to hrozilo deštěm což dokládaly černé mraky nad Pollinem, ale sluníčko ještě svítilo. Když jsme vlezli do moře, slunce se schovalo za mraky. To byla rychlost, kterou od hor přišly. Chvilku jsme pobyli na lehátkách a pak nás dešťové kapky vyhnaly.

S italský sousedem, který přijel v sobotu a vedle kterého jsme bydleli, jsme se shodli, že je to "brutto tempo" (špatné počasí). V apartmánu jsme si dali sprchu a pak jsme si každý u jednoho okna četli. Sedět u dveří nešlo, pršelo nám dovnitř. Loni jsme měli terasu zastřešenou a navíc pršelo za celou dobu jen dvakrát a velice krátce. Jen jsem si v duchu říkala, jak jsem byla prozíravá, že jsem plážové osušky, včetně těch opakovaně zmoklých, pověsila na šňůru v kuchyni. Sice to moc nezdobí, ale alespoň to uschne.

 

Když se déšť zmírnil, vydali jsme se do COOPu v Trebisacce na nákup. Chybělo nám pečivo a hlavně jsem chtěla koupit nějaký salám do leča. Dopadlo to jako loni. U pultu měli jen mortadellu, které je do leča škoda a pak různé suché salámy a klobásky. Balení salámů v chlaďáku bylo obrovské, takže jsme opět koupili párky.

Pokud nás někdo pozoroval, myslel si, že jsme cvoci.

Muž při pohledu na balení se zeptal: "Hele a kolik je tam tentokrát procent toho psa?"

A já se začala chechtat a strhla jsem manžela. "Žádné cane, ale carne."

Po nákupu jsme vyšli ven. Už nepršelo, ale vzduch byl jako v prádelně. Horko a dusno. Teploměr před obchodem ukazoval 28°C. Možná tu teplotu trochu zkreslovalo slunce. Párky jsme dali do chladící tašky a zvažovali procházku městem, ale mraky a první dešťové kapky, které se rozpleskávaly na parkovišti, nám jí rozmluvily.

Vrátili jsme se do apartmánu. Uložila jsem párky do lednice a vytáhla hrnek s těstovinnami, které nám zbyly ze včerejšího oběda. Pak jsem uložila zbylý nákup a šla těstoviny ohřát.

Venku jsem otřela stůl, dala na něj příbory a vrátila se dovnitř naservírovat večeři. Muž nesl ven skleničky a vrátil se hned zpět, nejen s nimi, ale i s příbory a se slovy: "Už tam zase ch...e."

Znovu jsem si vzpomněla na výhody loňské terasy.

 

Po večeři jsme si pustili další DVD s "cimrmany".

Na čtení a hraní karet je v kuchyni při dešti a s plnou šňůrou osušek dost tma.

Já si pak ještě chvíli hrála karty na notebooku a když jsem si šla v půl jedenácté lehnout, muž už spal.

 

 

 

Byla jsem vzhůru už od šesté hodiny. Muž se probudil chvíli po mně. Vstala jsem a šla se podívat, jak je venku.

Obloha nad horami byla azurově modrá a teploměr ukazoval 19°C.

Snad bude konečně hezky.

Z mrazáku jsem vyndala půlku českého chleba, aby byl v poledne k leču. Pak jsem otřela venkovní sušák, na který opět napadala špína z rákosu a na něj rozvěsila osušky. Chybělo jim opravdu jen málo, aby byly suché.

 

 

Vyprala jsem plavky ze včerejšího odpoledne. Zůstaly v koupelně, protože je nebylo kam pověsit.

Gaetanno, který šel kolem, se podivoval, že už jsme vzhůru. Je přibližně v našem věku a holt starší lidé už hůř spí.

Tedy jak kdo. Můj muž spí dobře a já mu to občas, dost často, závidím.

Po snídani jsem seděla s deníkem a pak později s knihou na terase.

Nad mořem se začaly objevovat mráčky. I přesto jsme tam šli. Měli jsme pocit, že jsme si toho moře moc neužili.

Byli jsme na pláži první, nepočítám-li Bellu, která vrtěla ocáskem, když nás viděla. Asi holka psí něco čekala. Samozřejme, že se dočkala. Musela jsem jí trochu vynahradit ten včerejšek.

 

 

 

 

Voda byla zase úžasně čistá a voněla. Připomínalo mi to čerstvě posekanou louku, nebo rozkrojený meloun. Takhle moře vonělo v Guardavalle a na jedné plážičce mezi útesy na jihu Gargana. Vdechovala jsem tu vůni a nemohla se jí nabažit. Když jsem šla před polednem vařit lečo podívala jsem se na oblohu. Byly na ní mraky, ale pluly po obloze poměrně rychle. Snad by pršet nemuselo. Nechali jsme na lehátkách osušky a pod nimi i boty do vody.

 

 

Papriky na lečo byly jen čtyři, ale byly tak obrovské, že jsme ho snědli jen polovinu. Máme tedy v záloze další oběd, či večeři. A navíc je lečo mnohem lepší, když se rozleží.

Muž se po obědě díval na internet a pak řekl, že podle předpovědi by mělo mezi druhou a třetí hodinou pršet.

Kolem druhé hodiny obloha opravdu zčernala.

Muž zašel na pláž pro osušky a boty a chvilku po jeho návratu začalo pršet. Ti norští meteorologové s jejich "yr.no" se opět nezmýlili. Déšť netrval dlouho, obloha po něm se vyjasnila, takže jsme se po třetí hodině převlékli do plavek a vyrazili na pláž. Na lehátkách byla ještě voda. Moře bylo krásnější než ráno. Úplně čisté a na rozdíl od dopoledne i klidné. Zaplavali jsme si hodně daleko a pak si vlezli na lehátka. Otevřela jsem si knihu a když mi poněkolikáté klesla víčka, jen jsem jí trochu posunula stranou, položila si hlavu a usnula. Spala jsem asi hodinu a když jsem se probudila, všimla jsem si, že se pláž slušně zalidnila. Šla jsem si zaplavat, abych se po spánku trochu probrala a pak si na lehátku četla do doby, než přišly další mraky a přestalo svítit slunce.

Večer jsme pak konečně, po spoustě deštivých večerů, poseděli na terase. Nejprve s knížkou a pak později s kartami.

 

 

 

Spát jsme šli před jedenáctou, rozhodnuti, že zítra pojedeme na výlet, i kdyby trakaře padaly.