Jdi na obsah Jdi na menu
 


Italský deník - 12. část

Pátek 22. června 2018 - pokračování
 
Vrátili jsme se od moderního kostela zpátky k autu a pokračovali dál na jih.
Zastavili jsme se v Cariati. Město nás zaujalo už zdálky mohutnými hradbami, tyčícími se nad mořem. Zaparkovali jsme pod městským opevněním a vydali se na prohlídku dalšího zajímavého místa. Vystoupali jsme nahoru na hradby, odkud byl báječný rozhled. Moderní část města se rozkládala hluboko pod námi, ale ta nás nelákala.
 
 
 
 
Milujeme stará města s jejich památkami, křivolakými a úzkými uličkami.
U cukrárny, která stála nahoře na hradbách, jsem manželovi navrhla, že bychom si mohli dát zmrzlinu. Asi mi to tartufo nestačilo. Muž odmítl a prohlásil, že si jí dáme až ve městě.
 
Ještě několik schodů kolem kostela, u jehož zadní části stál mariánský sloup.
Opět, v tomto dni už podruhé, jsme neobjevili vchod.
Z obou stran pokračoval zdmi "přilepených" domů.
 
Za další obrannou věží se nám naskytl opět pohled na město
 
Byli jsme poměrně vysoko
 
Račte vejít ...
 
Území, na kterém se Cariati rozkládá, bylo osídleno v 5. - 6. stol. př. Kr. Z archeologických vykopávek vyplývá, že tu žil lid Bretti. Byli to válečnící, ale také zemědělci a pastevci. Hrob válečníka či zbytky starobylých obydlí, dokládají přítomnost tohoto osídlení. Jako mnoho dalších bylo součástí Velkého Řecka. Později se dostalo pod nadvládu Říma a bylo známo jako Patenum. Vzhledem k tomu, že bylo cílem častých saracénských nájezdů, bylo postaveno na kopci, aby si zajistilo bezpečí. Strategické umístění a vybudování opevnění s osmi věžemi zajišťovalo jeho obyvatelům bezpečný život. Od počátku křesťanství se stalo sídlem biskupa a bylo jím až do roku 1342. Po krátkém normanském období, kdy se z města stalo hrabství, se stalo majetkem feudálních pánů a vládly mu rody Ruffo, Sanseverino,Coppola, Riario, Borgia, Spinelli a další. Roku 1437 se opět stalo sídlem biskupství. Po roce 1565 bylo Cartiati povýšeno na knížectví. V majetku feudálních pánů zůstalo až do zrušení feudalismu. Stalo se pak součástí Sicilského a později Italského království.
 
Z hradeb jsme vešli do historického centra. Po pravé straně jsme objevili uličku, která vedla ke žlutému kostelu a mizela někam dolů. Chvíli jsme váhali, zda se opět vydat někam dolů, když jsme právě došli nahoru. Pak jsme si řekli, že by to možná byla cesta zbytečná, protože zavřených kostelů už jsme dnes viděli spousty.
Za uličkou byl vyvýšená vyhlídková terasa, ze které byl vidět na jedné straně přístav a na té druhé byl výhled na hory.
 
 
 
Holub, který seděl u zdi, jako by kroutil hlavou nad tím, že jsou tu turisté
 
Vydali jsme se do uliček historického centra a v jedné z nich jsme objevili Oratorium sv. Antonína. Bylo otevřené, takže nám nic nebránilo v prohlídce.
 
 
 
Oratorium sv. Antonína
 
Jednoduchý oltář a na bočních stěnách keramické dlaždice znázorňující křížovou cestu
 
Uličky města byly téměř liduprázdné a působily hodně omšelým dojmem.
 
I když omšelé, přesto zajímavé
 
Došli jsme ke katedrále, která byla z části zakryta lešením.
 
Tady se opravuje
Je vidět nová zvonice s hodinami, z roku 1904
 
Líbí se mi, že na plachtách bývá ve spoustě míst zobrazeno,
jak přikrytá památka vypadá
 
Nezakrytá katedrála
Zdroj fotografie: Internet - BeWeB, autor neznámý
 
V úzké uličce, navíc z části zakrytá, se katedrála opravdu špatně fotí
 
Katedrála v Cariati je zasvěcena sv. Archandělu Michaelovi. Na jejím místě stála původně svatyně z 5. století. V 15. století tu byla vybudována katedrála a zasvěcena sv. Petrovi. Současný název nese od roku 1741. V roce 1857 došlo k její kompletní přestavbě. Katedrála má tři lodě, oddělené jónskými sloupy, které jsou uspořádány v párech. Oltář hlavní lodi zdobí plátno zobrazující Nanebevzetí Panny Marie, v bočních jsou barokní mramorové oltáře. Na stropě hlavní lodi je freska andělů a Archanděla Michaela odhánějícího Lucifera. Stará zvonice pochází z roku 1649.
Na rozdíl od, z části zahaleného exteriéru, byl její interiér ohromující.
 
 
 
Hlavní oltář
 
 
Zdvojené jónské sloupy
 
Archanděl Michael
 
Mramorové oltáře v bočních lodích
 
Měšec na milodary
 
 
 
Freska hlavní lodi
 
Poslední pohled do interiéru
 
Před hlavním vchodem (za sloupy) jsou sochy sv. Leonarda a sv. Catalda
 
Ptákům není nic svaté
 
Pohled na starou zvonici
 
Opustili jsme katedrálu a pokračovali městem dál. Objevili jsme spoustu dalších zajímavých budov.
 
Jak jinak - zavřeno
 
 
 
V jedné z trafik jsem si chtěla na památku koupit pohlednici. Měli, ale jen neutrální pohledy Kalábrie.
S městem ani jediný.
Pokračovali jsme dál, vyšli z historického centra ven Portou Pia, která je pokládána za hlavní vstup do města.
Cukrárnu se zmrzlinou jsme cestou městem žádnou nepotkali.
 
Porta Pia zevnitř
 
Betlém pod okny Palazzo del Seminario
 
Porta Pia zvenčí
 
Opevněné město
 
Podél opevnění, které bylo místy porostlé kaparovníkem, jsme se pak vraceli tam, kde jsme nechali auto.
 
 
Můj muž měří 185 cm a vedle oleandru vypadá jako trpaslík.
Vedle silnice u hradeb se oleandru daří. Pochybuji, že ho někdo zalévá.
Hradby porostlé kaparovníkem trnitým
 
Květ a plod.
Sbírají se ještě nerozvinutá poupata a naložená v soli jsou známá jako kapary
 
Chvíli jsme poseděli u pomníku padlých z obou světových válek. Byl odtud krásný rozhled. Uvědomila jsem si, jak mě bolí nohy. Když jsem se podívala na muže, bylo vidět, že toho má také "plné kecky". Navrhla jsem mu, že už dál nepojedeme, že se vrátíme zpátky. Sice chvíli protestoval a říkal, že náš cíl už není daleko. Vím, chybělo nám už jen asi 20 kilometrů do plánovaného cíle, ale bylo mi jasné, že hledat na mysu Krimisa Apollonův chrám, by už asi bylo nad naše síly.
"A co ta zmrzlina?"
Při představě, že se budeme znovu šplhat nahoru ke hradbám, mě na ní přešla chuť.
 
Pomník padlých
 
Obranná věž Spinelli
 
 
Autem jsme tedy sjeli na SS106, lemující celé pobřeží a vydali se k dočasnému domovu.
 
Cestou jsem si fotila mraky
 
Cesta do rezidence byla v pohodě. Trochu jsme s obávali toho, že bude veliký předvíkendový provoz. Jen v městečkách, kterými jsme projížděli, bylo živěji, protože se blížil večer.
Muž si po příjezdu vzal plavky a šel k moři, prý aby se probral a já se pustila do přípravy teplé večeře.
Tartufo, něco sušenek plus litry čaje, oběd nenahradí.
 
Když jsme pak večer relaxovali na terase, přišla paní Catherine, která byla překvapená, že ještě nebalíme, když jedeme zítra domů.
Ne, nebalíme, ještě týden tady pobudeme.
Bylo by to poprvé, kdybychom v Itálii nebyli na tři týdny.
Ale notnou chvíli jsem o tom přemýšlela.
 
 
Sobota 23. června 2018
 
Spala jsem špatně. Možná to způsobila únava z překonání několika kilometrů a nespočtu schodů v horku. Také mi vrtala v hlavě ta večerní návštěva paní Catherine, která si myslela, že odjíždíme. V noci se mi dokonce zdálo, že jsme odjeli, ale všechny naše věci zůstaly tady. Probudila jsem se s hrůzou a když se mi znovu podařilo usnout, zdálo se mi o mamince a o starém domě, ve kterém jsem od dětství bydlela a ze kterého jsem se odstěhovala před spoustou let. Na venkovních schodech tu byly moje truhlíky s jahodami a všechny plody byly rozmáčené deštěm.
Vstávala jsem až v půl osmé, ale cítila jsem se jako spráskaný pes.
 
Po obloze se honily mraky. Po včerejším azuru nebylo památky, přesto jsme po snídani vyrazili k moři.
Vítr hnal vysoké vlny k pobřeží a moře si občas šplouchlo až k první řadě lehátek. Muž do mokrého živlu vlezl, ale já si chtěla dočíst kapitolu v knížce. Půjdu až pak.
Nešla jsem. Když muž vylezl, klepal se zimou jako drahý pes a prohlásil, že má propláchnuté všechny dutiny. Ležela jsem na lehátku a rozhodně mi nebylo horko. Vítr se proháněl nad lehátky a byl hodně nepříjemný. Vydrželi jsme tu do jedenácti a pak se vrátili do apartmánu.
Pustila jsem se do přípravy oběda. I když maso bylo z konzervy, udělala jsem k němu knedlíky a zelí. To abych vykompenzovala ten včerejší odfláknutý oběd.
 
Po obědě jsme chvíli relaxovali a kolem třetí se vrátili k moři. Na pláži panoval zmatek. Ne všichni pochopili, že číslo apartmánu souhlasí s číslem deštníku. Zejména se vyznamenala ukrajinská rodina, která dorazila někdy během pátku, v době kdy jsme bloudili Kalábrií. Neustále se stěhovali, vždy po té, co je z lehátek vyhnali ti, kteří tam patřili. Za každou cenu však chtěli být v první řadě. A přitom bydleli v apartmánu, kde předtím byla Marie, Soňa a děti. Stále nechápali, kam si mají lehnout. Až když se ocitli přímo před námi a došlo k dalšímu dohadování s těmi, kteří přijeli a chtěli si lehnout na své místo, už jsem to nevydržela. Včera jsem si slušně oprášila ruštinu, takže jsem ukrajincům vysvětlila, že číslo deštníku souhlasí s číslem apartmá a že jejich deštník je ve druhé řadě. Dokonce jsem jim ukázala, kde. A pak jsem jako včerejší průvodce vznesla dotaz, zda rozuměli. "Da, panimájem", sebrali své věci a posunuli se o dvě lehátka dál, samozřejmě, že v první řadě.
Některým lidem to prostě nevysvětlíš.
 
Na pláž dorazil Lorenzo s tatínkem. Konečně někdo další z loňska. Už z dálky nás oba zdravili hlasitým "ahój". Došli k nám a říkali, že jsou rádi, že nás zase vidí. I my byli potěšeni, že vidíme známé tváře. Pak nám Lorenzův tatínek řekl, že jsou tu letos na "solo una settimana". Za chvilku dorazila i maminka a došlo na další přivítání.
Uvědomila jsem si, jak bylo loni prima, že Francesco pořádal večery s vínem, nebo karaoke, protože jsme měli možnost se všichni víc poznat. V opačném případě bychom znali jen Lorenza, kterého české děti učili náš jazyk a on pak všechny hlasitě zdravil.
Letos je to jiné, nic se nekoná. Jen v televizi u baru běží fotbal.
 
Vlny byly stále vysoké a do vody nelezl téměř nikdo. Výjimku tvořili Ukrajinci. Četla jsem si a pak nad knížkou usnula. Když jsem se probudila, nebyl na pláži téměř nikdo. Vrátili jsme se do apartmánu a chvilku po návratu zvonil můj telefon. Povídaly jsme si s dcerou a s Emou. Dozvěděla jsem se, že u nás je hnusné počasí. Pochlubila jsem se, že tady už druhý den nepršelo. Možná i proto, že jsem si koupila deštník. Ema mi řekla, že babičku Marii čeká operace. Ošklivá diagnóza se bohužel potvrdila. Na druhou stranu, pokud se doktoři rozhodli operovat, je veliká šance na úplné uzdravení.
 
Po večeři jsme si četli a když se začalo šeřit, rozložili jsme karty.
Paní Catherine přišla na návštěvu a hlavně nám chtěla oznámit, že zítra jsou v Trebisacce výroční trhy a že bychom si je neměli nechat ujít. Ujistili jsme jí, že o nich víme a že už jsme je navštívili v minulém roce. Navíc jsme si tu informaci ověřili u Veroniky. Chvilku jsme seděli a povídali si. Dozvěděli jsme se, že Francescova sestra bydlí ve Florencii a také to, že Gaetanův bratr dvojče zemřel a že on to špatně nese. Přišlo nám, že je oproti minulému roku vážnější a i smutnější. Přičítali jsme to tomu, že předělává apartmán a je z toho unavený. Jednovaječná dvojčata jsou hodně propojená. Vidím to u svého zetě a jeho bratra. Neuvěřitelná podoba, stejná gesta, hlas, souznění. Ono se o dvojčatech říká: "Kopni jednoho a zařve ten druhý." Když jsem pak paní Catherine řekla, že se mi po její včerejší návštěvě zdálo, že jsme odjeli a nechali tu všechny věci, rozesmála se a řekla: "Mi dispiace tanto." Prý se zmýlila a opravdu si myslela, že už pojedeme domů.
Když odešla, šli jsme dovnitř. Byla jsem vyspalá z pláže, takže jsem si zapnula manželův notebook a hrála karty. On už dávno spal spánkem spravedlivých. Když jsem si později uvědomila, kolik je hodin, raději jsem si na mobilu zapnula budíka.
Na výroční trhy je dobré jet brzy, už jen kvůli parkování.
 
 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář